Tchýně
− Proč tě pouštěj, když sotva stojíš? Nevypadáš moc zdravě − zamručel Jobko, jakmile se o něj Sára opřela a oba vyšli z pokoje na nemocniční chodbu.
− Už jsem ti říkala, že jdu na revers − odsekla mu a v jakési bezradné rozzlobenosti ze sebe vychrlila − Čekám pořád na nějaký vyšetření, včera pět hodin na chodbě ve vedlejší budově, protože mě přivezli pozdě, bez jídla, protože jsem nesměla jíst, a výsledky byly zase stejný. Tak to si snad ty bolesti vymejšlím... Nemá to cenu, už pět kroků ujdu bez pomoci. A jsem navíc ze svý bezmocnosti v pěkný depce...
Jobko zaraženě mlčel. Jejímu stavu nerozuměl a ani netušil, jak by jí mohl pomoct. Mnohokrát měl dojem, že si jeho žena tělesné potíže opravdu vymýšlí, protože nikdy neviděl, že by bezmocně ležela na zemi, svíjela se, nebo omdlívala. Když se ožeru, tak padnu na zem a každej to pozná, dráždil ji ve chvílích, kdy si stěžovala na bolesti. Ale když někoho bolí noha, tak hned kulhá, a když ho bolí hlava, tak koulí vočima. Vostatní ví prd, jestli to jen nehraje.
V autě, cestou z nemocnice, jí lakonicky sdělil:
− Je u nás tvá máti.
− Tys ji pozval? − podívala se na něj nechápavě.
− Ne, přijela sama, a že hned pojede se mnou do nemocnice, ale to jsem jí vymluvil.
− Hm, klidně mohla...
− A co by tady, prosím tě, dělala? Doma aspoň uklidí.
− Tys ji nechal uklízet?
− No a proč ne? Nabídla se. Že prej si ani doma uklidit neumíš, ha ha...
− Jak si můžu uklidit, když jsem ve špitále a pomalu nejsem schopna lézt ani po čtyřech?
− Uklidni se. Myslela to dobře. Fakt měla o tebe starost...
Přivítání s matkou bylo srdečné, ale později, nad kávou a zákusky, jí Sára řekla o nechtěném dítěti.
− To ale nejni pravda! − vzkypěla matka a s uraženým výrazem ve tváři odsekla − Pořád si myslíš, žes byla nechtěná. Žes byla parchant, či co... Vůbec nevíš, jak to bylo...
− A jak to tedy bylo? − zeptala se Sára s nasupenou výčitkou v hlase.
− Dej mi s tím už pokoj, už jsme se vo tom bavili. Podiv se, jsem ráda, že tu seš a vždycky jsem byla ráda.
Sára neměla náladu se s matkou dál přít. Jobko opět pil a bylo nutné ohlídat, aby neřekl nějakou hloupost, která by maminku popudila. Svou tchýni v lásce stále moc neměl, a když se oba ocitli pohromadě, dovedli si často říct něco hodně nevybíravého. Čím byl Jobko starší, tím víc uplatňoval hrubé vtipy, ke kterým přičichl v obyčejné hospodě, kam začal chodit brzy po smrti otce. Nikdy mu tatínkova snaha, aby se naučil pohybovat jen v nóbl restauracích a v odpovídající společnosti, doopravdy nepřirostla k srdci.
− Vracím se mezi zdravý lid − říkával Sáře − Ty navoněný snobové s golfovou tyčí mezi nohama mi nikdy nešli pod nos. Stačí mi jejich peníze, to vostatní nepotřebuju...
Poslední měsíce pil již jen whisky, a to způsobem, který byl na hony vzdálen otcově radě: ...když si dáš na narozeniny skleničku,
budeš žít věčně... Slavil nyní narozeniny každý druhý den a o věčnost se staral tak málo, jako zubní kaz o šťastný úsměv. Vánočnímu dárku, whisky The Glenlivet 1962, který mu měl vydržet celý život,
se již dávno podíval na dno a prázdnou láhev postavil do obýváku vedle urny s otcovým popelem. Když mu někdo z rodiny vytýkal, že utrácí peníze za alkohol, odbyl ho svou oblíbenou větou:
− Blbec uloží své peníze do banky, chytrák je uloží do chlastu. Kde jinde dostane svých 40%?
Nyní seděl se Sárou v pohodlných křeslech z karmínově červené kůže a zdálo se, že si bude hledět jen svého pití. Maminka připravovala v kuchyni k večeři obložený talíř, protože Sára nevydržela stát dlouho na nohou a stěžovala si, že je má stále slabé.
− Holka, to já už taky nevystojím, co dřív − zavolala v odpovědi matka z kuchyně − ale ty jsi mladá, ty musíš ešče na nohách vydržet!
Jobko se probudil z alkoholové letargie a pronesl záměrně nahlas, aby to bylo slyšet až do vedlejší místnosti:
− Fakt nevím, proč nikdo nevykoumá Viagru pro ženský. Pak by mohly stát v kuchyni dýl!
Sára ho okřikla, ačkoliv by se s chutí zasmála jeho další podařené hlášce, ale věděla, že se schyluje k bouřce, ve které ti dva budou po sobě metat blesky zraňujících vět. Chtěla se tomu protentokrát vyhnout, necítila se dobře. Ale nezabránila tomu.
Maminka si nikdy nic a od nikoho nenechala líbit. V důchodu nejraději pročítala bulvární tisk a naučila se na internetu hledat drby
a vtipy, tudíž měla vždy v zásobě vhodnou odpověď. Jobka slyšela dobře a jakmile se vrátila z kuchyně, řekla mu svým typicky pisklavým hlasem, po jehož zaslechnutí Jobko tvrdil, že dostává osypky:
− No jó, abys zase nerejpal, že jó? Tak já se tě na něco voptám. Víš jakej je rozdíl mezi tebou a písmenem Q? Ha? Žádnej, abys věděl. Oba jste nula s vocáskem!
Uměla dokonale Jobkovu mužskou ješitnost zesměšnit a podařilo se jí to i teď. Jobko odfrknul, vzal láhev whisky a odešel do svého pokoje dívat se na televizi. Než zavřel dveře, procedil mezi zuby:
− S tchýněma se má zacházet jako s kytkama. Nařezat, svázat a do vody...
Na odpověď nečekal. Nezazněla žádná, Sářina maminka jeho ironickou poznámku nezaslechla.
Ve stejnou chvíli zazvonil zvonek domovních dveří. Na návštěvu přijela Sářina sestra Michaela s manželem. Ještě než Sára odešla, aby je přivítala, vyslechla si matčinu uštěpačnou poznámku:
− Jó, milá zlatá, ideální manžel nepije, nekouří, neflirtuje, neexistuje...